V odlehlé vesnici ve Středočeském kraji zažila hospodská Milena (63) pravděpodobně nejhorší Silvestr za posledních dvacet let. O její hospodě, mimo jiné i kulturním centru, se ví, že sem místní pravidelně chodí na plesy a mají tu i politické debaty. Jenže letos byl hostinec v noci z 31. prosince na 1. ledna prázdný.

„Nikdy si na Silvestra neděláme rezervace. Nějaký lidi jsou opět zklamaní a mluví o neochotě vlády něco změnit, konkrétně premiéra Fialy. Ale víte co? Já už jsem do toho letos také měla dost,“ vypráví s očividným rozhořčením. Jasné, ale nepříjemné zprávy o běžných problémech místních obyvatel, které se zhoršily v poslední době, ji natolik ovlivnily, že se rozhodla před novým rokem změnit svůj přístup.

V hospodě téměř do poslední chvíle stáli prázdné stoly, přičemž jedinými návštěvníky byli Milenini dlouholetí známí, kteří přišli na „malou“ oslavu. „Jsou to dobří kluci, neplacení policajti, kteří pořád brečí, jak je drahé pivo a jak nás nikdo neslyší. Co já s nimi vůbec mám?“.

Pohled na dvojnásobné zklamání, které nesnesla, vyústil v otevřenou kritiku. Milena se nebojí říct, co si myslí nejen o politické situaci, ale i o osobnostech, které její kraj obývají. „Lidi od nás z vesnice namísto toho, aby se snažili něco změnit, tak sedí a fňukají v hospodě. Většina z nich tam leží jako figuríny, přitom by si měli vzít příklad z mladších generací. Oni se přece nesmírně snaží o lepší život!“ upřesňuje.

Popisuje místní charakteristiky s příchutí ironie, ale s liberálním pohledem na svět a snahu o změnu: „Za to, co se tady děje, nemůže vláda, ale my sami!“ opakuje. Ve světle takto otevřené konverzace se nakonec rozhodla, že v budoucnu udělá všechno proto, aby někdo její postřehy opravdu slyšel. Chce přitáhnout pozornost k tomu, co lidem chybí, a zodpovědné chování je podle ní jednou z věcí, které pilní lidé z vesnice postrádají.

Když se tak zamyslíte, v nízkých místnostech malého hostince se rozhostila atmosféra, kterou neservírovaní hosté, kteří věčně nadávají na premiéra, nevnímají. Milena, se silnou osobností a nezaměnitelným stylem pohledu na svět, si zaslouží náš obdiv, ale i pozornost, protože její postoj je hlasem, který by měl chybět v politice.

S optimismem se na nás usmívá, když zve všechny na sklenku, až budeme kolem. Kdo ví, třeba právě její putyka ještě jednou zažije oslavy, které budou stát za to. Ale jedno je jasné: Je čas, aby se lidé postavili za sebe a promluvili, jinak si nic nezmění.