Robert Eggers, renomovaný režisér známý svým jedinečným pohledem na žánr hororu, se opět pouští do reinterpretace klasiky s názvem Nosferatu. Jeho filmy, jako je Maják nebo Seveřan, jsou vždy proslulé svým temným a hypnotickým vyprávěním, které často čerpá z pradávných témat a mytologií. Tentokrát Eggers vzal na paškál jedno z nejikoničtějších děl hororové kinematografie.

Děj filmu je dobře známý: Thomas Hutter, mladý makléř nemovitostí, se vydává do Transylvánie, aby dokončil obchod života. Jeho cílem je prodat nemovitost hraběti Orlokovi, avšak cesta do tajemné země má své černé stíny. Thomas nemůže tušit, že tímto krokem spustí lavinu událostí, jež ohrozí nejen jeho život, ale i život jeho manželky Ellen, která od té doby začne mít děsivé vize.

Ellen, kterou hraje talentovaná Lily-Rose Depp, není jen bezbrannou duší čekající na záchranu. Její postava je vržena do znepokojivého psychologického stavu, který se odráží v atmosféře celého filmu. Eggers dává velký důraz na psychologii postavy, což zřejmě vychází z jeho zájmu o to, jaké hrůzy skrývá lidská mysl.

Jakmile se film přesune z temných lesů Transylvánie zpět do civilizace, napětí skutečně roste. Orlokova manipulace a snaha ovládnout Ellen zosobňuje nekonečnou hrozbu, která se snaží vcpat do tradičních stereotypů o ženské postavení v 19. století. Eggers se snaží analyzovat mocenské dynamiky, ale mnohdy se mu to nedaří tak elegantně, jak by chtěl.

Orlok, v podání Billa Skarsgårda, je odlišnou verzí upíra, než jak jsme jej viděli v původní verzi z roku 1922. Zatímco Max Schreck ve své roli vyzařoval hrůzu a tajemno, Skarsgårdova interpretace je spíše odpudivá a neosobní. Tato varianta Orloka se více zaměřuje na fyzickou deformaci než na psychologickou hloubku, což může být pro některé diváky zklamáním.

Eggersovi se podařilo vytvořit úchvatné vizuální obrazy, ale místo toho, aby je doplnil o hlubší narativ, spíše se soustředil na stylem. V některých momentech film trpí stereotypními hororovými triky, jakými jsou náhlé střihy a lekačky, které vytváří dojem, že se jedná o snahu vyděsit za každou cenu bez smyslu pro příběh. To dává scénám dojem, že jsou dílem povrchního zpracování a navzdory vynikajícímu vizuálu chybí emocionální náboj.

V momentě, kdy Willem Dafoe převzal roli lékaře, do filmu přináší další vrstvu, která se obrací k okultismu a nevysvětlitelným jevům. Jeho postava je jakýmsi spojem mezi světem živých a mrtvých, a jeho přítomnost dodává filmu na intensitě.

Celkově lze říci, že nosferatovská vize Roberta Eggers je ambiciózní, ale má své slabiny. Film dokáže oslovit a hypnotizovat, avšak někdy se ocitá v pasti zbytečné sterilnosti, která mu brání plně dosáhnout svých cílů. Nosferatu je tedy fascinující pohled na klasiku, avšak prohlédnout skrze nabízené styly k jádru příběhu vyžaduje od diváka určitou míru úsilí.