Maria je fenomenální opera, která vás přenese do světa bohyně opery.

Angelina Jolie představuje Marie Callas, legendární operní ikonu, v režii Pabla Larraína, muže, jehož slabost pro nezapomenutelné ženy s tragickými osudy se projevila i ve filmech jako Jackie a Spencer. Pokud jste fanouškem jeho stylu, srdce vám určitě začne bušit. Maria není jen běžný životopisný film, ale spíše fascinující směs impresionismu a melancholie, která vás zve k tanci na tenkých hranicích mezi realitou a iluzí, které mohou být umocněny halucinacemi způsobenými léky.

V dnešním světě, kde celebrity často přehlušují své umění skandály a vzhledem, se film nebojí klást otázku: co se stane, když se umění a umělkyně stanou neoddělitelnými? Může krása jejich díla skutečně zastavit chaos jejich života?

Callas, jakožto nespolehlivá, přesto fascinující vypravěčka, nás provede svým rozděleným životním příběhem. Děj se odehrává v roce 1977, v posledním týdnu života Marie Callas, a přenáší nás do její psychiky, která ztrácí spojení s realitou. Paříž se stává surrealistickým hřištěm pro bloudící duši operní divy, která se potýká se svým věrným personálem, bere si nebezpečný koktejl prášků a představuje si, že každý její pohyb byl zachycen dokumentárními kamerami. Zasněné vzpomínky na její bouřlivý románek s Aristotelem Onassisem ji stále sledují, a film se snaží naladit na to, jaké je být umírající hvězdou.

Příběh není lineární, je to mozaika vzpomínek a halucinací. Flashbacky jejího vzrušujícího románku s Onassisem dodávají emocionální hloubku, ale film milosrdně vynechává podrobnosti o jejím životě od kolébky po hrob. Místo toho nám nabízí labutí píseň: poslední dny Callas, v nichž se snaží vyrovnat se svou minulostí, zatímco vzpomíná na časy, kdy byla uctívána.

Hlavním tématem je její intenzivní a bolestný boj vrátit si ztracený hlas, jak doslova, tak metaforicky. Není to uklidňující vyprávění, ale rozhodně přesvědčivé.

Angelina Jolie podává výkon, který ohromuje. Její herecké umění a křehkost vystihují zranitelnost i nezdolný duch operní legendy. I v okázalých kostýmech dokáže zaplnit celý prostor a s hvězdnou samozřejmostí pronášet panovačné hlášky. Její fyzický projev a způsob, jakým se pohybuje na jevišti, dokonale vystihuje podstatu ženy, která žila, aby svítila na pódiu.

Larraínova režie opět přináší odvahu a použití Paříže jako snové krajiny, která odráží rozpad duševního stavu Marie.

Hudba v filmu je samozřejmě nezapomenutelná. Larraín brilantně kombinuje nahrávky vystoupení s vlastními vokálními výkony Jolie. Tento hybridní přístup zachycuje jak lesk Callas v jejích nejlepších letech, tak křehkost jejích posledních chvil. Je to strhující srovnání, které podtrhuje tragédii jejího hlasu, oslabeného časem a okolnostmi.

Maria je pomalý, introspektivní film, který upřednostňuje atmosféru a charakter postav před dějem. Uchvátí nás jeho precizní herecké a pěvecké výkony, bohatá vizuální stránka a nádech avantgardy. Tento film je emocionální árií, kterou rozhodně stojí za to prožít. Je to hořkosladká úvaha o umění a smrtelnosti, připomínka, že i legendy nejsou imunní vůči neúprosně ubíhajícímu času. Maria není jen film, je to podmanivé rekviem za ženu, která žila a zemřela pro své umění, a její odkaz je stejně silný, ohromující a lehce strašidelný jako její hlas. Ve svých nejlepších chvílích nám film připomíná, že i když čas ubírá náš lesk, nemůže vymazat ozvinu, kterou po sobě zanecháme.

Skvostné herecké výkony nás nutí věřit, že v Angelině Jolie se Maria opravdu vzkřísila, i když chvíli trvá, než si na tento zásadní výkon zvykneme.