V dnešním politickém turbuletu je nově uzavřená dohoda mezi Evropskou unií a zeměmi Mercosur (Argentína, Bolívie, Brazílie, Paraguay a Uruguay) zdrojem vášnivých diskuzí, které rezonují napříč evropským kontinentem. Zatímco bruselská byrokracie oslavuje novou expanzi trhu, farmáři v EU se obávají, že tato dohoda pro ně může představovat existenční hrozbu.

Samotná dohoda slibuje odstranění cel a vytvoření bezcelního prostoru pro 700 milionů spotřebitelů. Je to strategický tah, který má upevnit obchodní pozice Evropy v dynamicky se rozvíjející Latinské Americe a to v době, kdy se západní země potýkají s rostoucím protekcionismem a obchodními válkami.

Hlavním lákadlem pro Evropy jsou značná úspora na dovozních clech, především u automobilů, které mají pro evropské výrobce, jako je Volkswagen, otevřít jihoamerický trh – a to za cenu levnějších automobilů pro tamní spotřebitele. Ale co to pro Evropu znamená na druhé straně?

Dohoda otevírá brány masivnímu přísunu levných, mnohdy genetikou modifikovaných potravin a hormonálně ošetřeného masa, včetně zboží ošetřeného antibiotiky, do EU. Tento krok může znamenat nejenom ekonomické problémy pro evropské farmáře, ale i značná rizika pro bezpečnost potravin a zdraví evropských občanů. Přitom země Mercosur provozují zemědělství, které má podstatně nižší standardy týkající se ekologických a welfare podmínek zvířat.

Evropští farmáři se tak ocitají ve složité situaci, kdy čelí konkurenci, která může využívat levnou pracovní sílu a nedostatečné ekologické normy – to vše v kontextu evropských regulací zaměřených na ochranu životního prostředí. V Nizozemsku se například vláda rozhodla podpořit ekologické iniciativy tím, že vykupuje a uzavírá mléčné a masné farmy, zatímco se zároveň otevírají dveře pro dovoz zboží vyprodukovaného v oblastech s daleko menšími zárukami.

K této situaci se přidává i varování odborníků, že rostoucí poptávka po sóje a hovězím z Jižní Ameriky by mohla vést k dalšímu ničivému kácení amazonského pralesa, což má neblahý vliv nejen na místní ekosystémy, ale i na globální klima.

Je dokonce otázkou, zda vymahatelnost pravidel a kontrola kvality dovezených komodit bude skutečně fungovat. I když zboží přicestuje do evropských přístavů, je otázkou, kolik z toho splní rigorózní evropské ekologické standardy.

Evropská unie se tak paradoxně odvrací od podpory vlastního zemědělství, které zahrnuje významné kapacity a tradici udržitelné produkce potravin. Česká republika je v produkci obilovin soběstačná na 160 %, v produkci řepky na 128 % a mléka na 134 %. Otázkou tedy zůstává, zda chceme, aby se české a evropské zemědělství ocitlo na úrovni Argentiny, kde jsou pracovní a sociální podmínky diametrálně odlišné.

Pokud se tento obchodní rámec nevytvoří na základě vzájemné výhodnosti a přísné fytosanitární kontroly, může mít dohoda EU-Mercosur stejné negativní dopady na evropské farmáře jako dovozy ze států jako Ukrajina, které v roce 2023 dramaticky vzrostly. Je načase se zamyslet, co si jako spotřebitelé a voliče skutečně přejeme – kvalitní, bezpečné a udržitelné potraviny, nebo levné zboží, které může ohrozit naše zdraví a domácí zemědělství?