Při pohledu na remorkér, který se z přístaviště v italském Terstu blíží k obrovskému tankeru, si člověk uvědomí, jak daleko jsme došli. Tento tanker zásobuje Českou republiku ropou, která putuje téměř 820 kilometrů dlouhým potrubím přes Itálii, Rakousko a Německo, aby dorazila do centrálního tankoviště v Nelahozevsi a dále do rafinerií v Kralupech nad Vltavou a Litvínově.

Celý proces však nezůstává bez svého pozadí. Česká republika se vytratila z ruského vlivu, který tak dlouho ovlivňoval naši energetickou politiku. Historie této závislosti sahá až do 90. let, kdy se Rusko snažilo prosadit své zájmy pomocí kontroly dodávek ropy. Důsledky takových preventivních opatření byly cítit až do doby, kdy vedlo ke vzniku nových projektů, jako například amerického radaru v Brdech.

Díky strategickému posílení dovozních kapacit se podařilo zmenšit prostor pro vydírání. To bylo možné hlavně díky státní společnosti Mero ČR, jež se stala výhradním přepravcem ropy v naší zemi a zajišťuje i nouzové strategické zásoby. Její úsilí bylo zaměřeno nejen na posílení infrastruktury, ale také na diverzifikaci zdrojů dodávek.

„Na začátku roku 2023 jsme se nacházeli v období, kdy jsme byli ještě na počátku naší cesty,“ říká Zdeněk Dundr, který se podílí na zajištění ropné bezpečnosti. „Naše plány však byly jasné a cíle ambiciózní – stát se zcela nezávislí na ruských dodávkách,“ dodává.

Úspěchy, kterých Česko dosáhlo v posledních třech letech, však nezůstaly bez povšimnutí nejen v Evropě, ale i v celém světě. Tento model se stává inspirací pro jiné státy, které se snaží omezit svou závislost na ruských energiích a přejít k efektivnějším, alternativním zdrojům. V tuto chvíli jsme svědky zásadních změn v energetické politice nejen v Česku, ale i v celé střední Evropě.

Následující roky ukážou, do jaké míry se Česká republika dokáže udržet na této cestě a dál zajišťovat stabilní a bezpečné dodávky energií. Čekají nás ještě výzvy, které se možná nebudou moci překonat bez mezinárodní spolupráce a investic do obnovitelných zdrojů.